Asie Thajsko

Po stopách Baba Nyonya komunity a architektury v thajském Phuketu

V hlavě jsem měla představu o Phuketu jako místě, které je zničené masovým turismem a které ztratilo jakoukoliv autenticitu. Pak jsem ale viděla pár fotek z historické části města na Instagramu fotografa Maxe, se kterým jsem se seznámila v městě Ayutthaya. Ukazovaly krásné barevné domky a malebnou architekturu a já netušila, že něco takového tam lze vůbec najít! Do Silvestra zbývalo pár dní a v Ao Nang, kde jsem se zrovna nacházela, byly návaly lidí, a já jsem potřebovala změnu, takže jsem si sem na dva dny udělala výlet.

Po cestě jsem si ale trochu nadávala, protože jsem si koupila lístek od nějakého zprostředkovatele. Cesta místo 4 mi pak trvala 6 hodin. Měli zpoždění při vyzvedávání, pak nás vyhodili na nějakém soukromém autobusovém nádraží, pak byl pozdější odjezd atd. Takto to tu totiž občas funguje, pokud se vám nechce trmácet na klasické nádraží, hledat informace a využívat lokální dopravu. Je to dražší a trvá to většinou déle.

Dorazila jsem do Phuketu tedy až odpoledne, urgentně jsem po té šílené cestě potřebovala kafe, a tak jsem hned vyrazila do města. Očekávání jsem neměla žádná, ale postupně jsem se začala dozvídat informace o bohaté historii a kultuře města a o tom, jací obyvatelé tu vlastně žijí, a město si zamilovala. Ocitla jsem se v architektonické pohádce zvané Old Phuket Town, což je historická část Phuketu. Tvoří ji ulice Thalang Road, Phang Nga, Krabi, Dibuk a Yoawarat. Old Phuket Town  je známá část pro své koloniální stavby, ze kterých jsou ve většině případů dnes obchody, hotely nebo restaurace.

Phuket má dlouhou historii a jeho rozvoj je spojován s těžbou cínu, což přitahovalo evropské obchodníky už od 16. století. Invaze z Barmy v roce 1809 zničila staré osídlení a způsobila odliv původních obyvatel. V 19. století na malajském poloostrově docházelo k rozkvětu těžby a k přílivu pracovníků z Číny. Na poč. 20. stol. sem byly pozvány evropské těžební společnosti, které do města přinesly prostředky, co byly využity na vybudování infrastruktury i zástavby. Tak dostal Phuket dnešní podobu.

Centrum Phuketu je malebné a v Thajsku unikátní, kromě uliček tu najdete chrámy, zachovalé domečky a dílny, kde můžete nakouknout na výrobu, indické obchody s barevným textilem, kavárny, muzea a dokonce i bývalou vykřičenou čtvrť.

Baba a Nyonya komunita

Phuket má historii osídlení několika etniky, ale mě tu nejvíce zaujala komunita zvaná Baba s vlastním způsobem života, jazykem, oblečením a kuchyní. Lidé, co sem na malajský poloostrov přicházeli za prací v rámci rozkvětu těžby cínu, byli většinou svobodní muži a brali si tedy lokální ženy. Jejich potomci jsou známí jako Baba Nyonya (Baba je označení pro muže, Nyonya pro ženy), separátní komunita v rámci té čínské. Kulturu mají unikátní, protože prvky z té tradiční čínské obohatili o lokální i západní evropské. Říká se jim také Peranakan a první se objevili ve městě Malacca na jihu Malajsie, měli většinou vyšší postavení a mluvili anglicky. Baba businessmani z Penangu v Malajsii se začali v thajském Phuketu objevovat v 19. století., protože se z místa stalo významné centrum obchodu právě s cínem. Jak význam rostl, začali se sem i stěhovat.

Ženy jsou většinou zobrazovány v tradičním oděvu, muži jako úspěšní businessmani v obleku západního stylu.

A co že je tady na té architektuře tak zajímavého?

Obydlí jsou tady vystavěná v tzv. koloniálním stylu, který vyjadřuje evropský vliv na lokální architekturu. Tady v Phuketu se jedná o Sino-portugalský styl. Sino odkazuje na čínský vliv a portugalský proto, že tento národ jako první dorazil sem do Phuketu a měl tak vliv na architekturu ještě před přílivem dalších evropských národů.

Jednoduše se jedná o pevné zdi, co známe z Evropy, ale k tomu dřevěná okna a zdobené fasády. Styl, co najdete tady, je v Thajsku unikátní, ale připomíná ten ze sídel Penang, Singapur nebo Malacca v Malajsii, tedy tam, kde byla a vesměs dodnes i je velká čínská komunita. Tvrdí se, že Phuket byl modelován dle předlohy z „britského“ Penangu a že architekti, materiály a stavitelé sem byli z Penangu také dodáváni.

Domky mají tradičně arkády, co chrání před silným sluncem.

První budovy v koloniálním stylu stály již za krále jménem Rama V (1853–1910) a dají se rozdělit do tří skupin.

  • Shophouse (dům a zároveň obchod)

Tato stavba sloužila jak obydlí pro rodinu, tak jako obchod. Do ulice je dům otevřený tam, kde se odehrával obchod, a zbytek sloužil pro soukromé účely. Domy stojí v řadě, tvoří dlouhé ulice a jsou propojené arkádami, které poskytují stín. Domečky jsou tedy stejné vysoké, liší se jen dekoracemi a použitými barvami. Jsou především z období po rozkvětu v roce 1900, kdy nahradily dřevěné chatrče.

  • Sino-portugalská panství

Dalším typem staveb, co v Phuketu najdete, jsou panství. Ty si nechávali vybudovat především majetní Číňané, co pracovali ve vyšších funkcích v dolech a bohatí obchodníci. Mají prostorný vstup, terasu a jeden nebo více dvorů.

  • Vládní budovy, školy atd.

Procházka po historickém Phuketu

Centrum je docela malé, takže za jedno dopoledne se dá pěkně projít. S návštěvou muzeí, kaváren a restaurací to ale na celý den klidně vydá.

Ranong Road

Samotná ulice, kde se mimo jiné nacházejí klášter a trh má skvělou atmosféru, kterou tvoří typické obchody i bistra.

Procházela jsme se tu v sobotu dopoledne  kolem Phuket City Market a byly tu mraky lidí. V hlavní budově jsme viděla hlavně všechny možné sušené rybičky a mořské plody a přes ulici na otevřeném trhu ovoce a zeleninu. Klasický rušný asijský trh plný vůní a vjemů.

Hned kousek odsud stojí budova Thai Airway office, krásná, nově zrekonstruovaná budova v Sino-portugalském stylu, přístupná ale jen zvenku.

Na ulici najdete i nenápadný čínský klášter s názvem Jul Tui, který hraje významnou roli při lokálním vegetariánském festivalu. Samotný festival je dost zajímavý, barevný a až extrémní. Koná se během devátého měsíce čínského lunárního kalendáře a lidé věří, pokud se během něj vzdají masa a dalších požitků, přinese jim to dobré zdraví a klid v mysli. Říká se, že festival se slaví na počest vandrující operní skupiny, co tu dostala malárii. Rozhodli se stát vegetariáni a modlili se k  Nine Emperor Gods, aby zajistili očištění těla a mysli. A uzdravili se, což bylo v 19. stol. téměř nemožné. V rámci festivalu dochází i k ceremoniím, co mají vyvolat duchy jako např. chození po žhavém uhlí, propichování těla atd. Lidé si nechávají propichovat tváře různými předměty jako noži, jehlicemi a atd. a věří se, že čínští bohové tyto lidi ochrání a nebudou pak mít krev nebo jizvy.

Krabi Road

Tady jsem natrefila na domky ve své oblíbené růžové barvě 🙂

A Thai Hua Museum, které sídlí v budově, kde dříve fungovala škola. Představuje historii Phuketu a je prý velmi kvalitní. Já jsem jej jen obdivovala zvenku, ale místo toho jsem ale navštívila alespoň muzejní kavárnu s výbornou kávou.

V historickém domě, kde dříve sídlil guvernér, dnes funguje Blue Elephant, což je kuchařská škola z Bangkoku a restaurace. Před domem je udržovaný park, který jsem si prošla stejně jako luxusní interiér. Prostě vlezu tam, kde mě nevyhodí, moje architektonická zvědavost nezná mezí 😀

Zástupce klasického Baba panství Chinpracha House je hned kousek od Blue Elephant a byl vybudován v roce 1903. Většina nábytku sem byla dodána z Číny a některé prvky z Evropy (např. keramické dlaždice z Itálie). Dům si nechal postavit ve svých dvaceti letech pan Tan Ma Siang, syn přistěhovalce z regionu Fujian v Číně, co byl zároveň vysokým představitelem v cínovém odvětví. Dnes tu můžete navštívit soukromé muzeum, vidět, jak rodina žila apod. Pro mě to bylo první setkání s takovým panstvím a byla jsme nadšená.

Dibuk Road

Další panství v Sino-portugalském stylu Luang Amnart Nararak Mansion stojí stále v původní podobě a je hned na rohu Dibuk Road.

Dibuk Road je klidná a díky barevným fasádám i fotogenická ulice kousek od turistické Thalang. Stojí tu klasické obchodní domky s arkádami. Já tu natrefila na pózující pány, skvělou kavárnu The Shelter Coffee a obchůdek s tradičními sladkostmi a pečivem, prostě ráj.

Roh Dibuk a Yaowarat

Tady najdete hned několik zajímavostí. Food court Loktien Restaurant nabízí místní speciality a naproti stojící Pierrera Cafe, dřívější sídlo významné firmy. Každý si tu ale všimne i streetartu zobrazující bývalého thajského krále Bhumibola.

Yaowarat Road

Na jedné straně ulice natrefíte na další koloniální vily, v jedné z nichž sídlí školka. Druhou stranu pak okupují kavárny a malebné obchody.

Thalang Road

Toto je nejpopulárnější ulice, kde se koncentrují obchody se suvenýry a restaurace. Sídlí tu i malé muzeum a informační centrum a tři známé tradiční restaurace Wilai China Inn Cafe a Kopitiam by Wilai, o které jsem psala tu.

Na Thalang navazuje Soi Romanee, dříve ulice červených luceren plná neřestí a hazardu.

A na jejím konci stojí Wat Putta Mongkon, významný chrám pro obyvatele Phuketu. Je to aktivní chrám, takže tu můžete potkat mnichy.

Phangnga Road

Tady jsem obdivovala krásně barevné domky a večer jsem měla i obrovské štěstí…

..místní umělci totiž zrovna pracovali na dalším díle ve sbírce streetart Phuketu.

Na této ulici ale už jedno dílo je a ukazuje pána smažícího Oh Tao, místní specialitu a paní v tradiční kuchyni.

Kromě streetartu tu najdete ale i pasáž vedoucí ke starému čínskému chrámu z roku 1891 s názvem Chrám nerušeného světla. Chrám je schován mezi vysokými budovami, takže představuje takovou oázu klidu. Při vstupu si každý všimne díla na zdi od Rusky jménem Liudmila Letnikova. Zobrazuje tradiční rituály uctívání bohů.

V Phuketu jsem strávila dny 29.-30.prosince a bylo tu úplně vymeteno, asi byli všichni na pláži. Mně to vůbec nevadilo, protože alespoň jsem měla celé tohle kouzelné místo pro sebe. Pokud někdo míří na nějakou pláž na Phuketu, určitě doporučuju pro rozptýlení zajet i sem. Mně to akorát přišlo vhod, měla jsem absťák po krásné architektuře i pěkných kavárnách : D

A osud mi na cestu zpět přihrál do cesty dalšího zajímavého člověka. Celou cestu zpět do Ao Nang jsem prokecala s Leighem, který před pár lety s kamarády podnikl cestu po světě ve starém londýnském taxíku. Vytvořili tak světový rekord v nejdelší jízdě taxíkem, napsali knihu a ještě k tomu vybrali peníze pro Britský červený kříž.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *