Evropa Portugalsko

Jak jsem jako poutnik v oblasti Duoro zjistila, odkud ze to portske vlastne je.

Reka Duoro, co tece od stredu Spanelska az do Atlantiku, vytvari vychodne od Porta meandry a okolni strme kopce prispivaji k nadhernym sceneriim. Diky teto unikatni krajine a starym vinarskym terasam byla oblast zapsana na seznam UNESCO. Neni proto divu, ze se jedna o turisty oblibenou oblast i vzhledem k tomu, ze portske vino pochazi vyhradne odsud, proto tu maji i vinice nam zname firmy jako Calem nebo Sandeman.

Vetsina lidi sem jezdi na jednodenni vylety z Porta, da se sem dostat lodi, historickym vlakem nebo klasickym vlakem. Ja jsem zvolila treti moznost.

A asi po dvou hodinach jsem se ocitla v malebne stanici Pinhao, kde jsem mela na jednu noc zarizene ubytovani. Cesta je krasna, protoze asi polovinu cesty jedete primo u reky a vidite kopce kolem, takze doporucuju si sednout na spravnou stranu vlaku, abyste meli vyhled zarucen.

Jak jsem se docetla, deli se Duoro na tri casti a Pinhao patri do te nejnavstevovanejsi a nejluxusnejsi s nazvem Cime Corgo. Je pravda, ze mi prislo, ze je tu vsude kolem hodne postarsich a asi majetnejsich turistu a i cena ubytovani tomu odpovidala, ale to me nevadilo, po hektickem Portu to bylo fajn misto na relax.

Tady jsem bohuzel nebydlela 😁

V Pinhao, ktere je samo o sobe spise ospala vesnice, se da delat nekolik aktivit, muzete napr. vyjet na plavbu po rece lodi nebo na kajaku, vlakem do Pocinho, kam je pry hodne malebna cesta, putovat pesky a hlavne ochutnavat vino v ruznych vinarstvich (quintas).

A jelikoz mam v genech chozeni po kopcich a mam rada vyhledy, rozhodla jsem se to tu prozkoumavat po svych.

Jeste ten den odpoledne jsem vyrazila do kopce do asi 2,3 km vzdalene vesnicky Casal de Loiva. Uz po nekolika stech metrech se mi zacaly odkryvat nadherne vyhledy na udoli.

Ve vesnicce maji male muzeum, strme ulicky, kam jsem samozrejme vlezla, a nedalekou popularni vyhlidku, odsud mate Duoro jako na dlani.

Kdyz uz jsem v zemi portskeho, chtela jsem take nejake ochutnat, tak jsem se vydala hledat nejakou quintu a nasla jsem tu s nazvem Quinta do Jalloto.

Jedna se o malou rodinou vinici s prijemnymi majiteli a vybornym vinem, coz se mi podtvrdilo se sklenkou deset let stareho portskeho.

Krom toho maji odsud uchvatny vyhled, takze se tu skvele relaxovalo u blizicho se zapadu slunce, proste raj, a byla jsem tu na tu nadheru sama, nikde nikdo.

Nicmene vite, ze portske dostalo svuj nazev v 17. stoleti od Porta, protoze tu dochazelo k nejvetsimu exportu?  A ze se do nej pridava vinna palenka ala brandy? A ze je tu v okoli stale nekolik rodinnych vinarskych rodu s britskymi, holandskymi jmeny, protoze diky nim doslo k rozvoji portskeho?

Provesende

V noci jsem se moc nevyspala, protoze nemecti penziste vedle delali bordel, asi meli dost energie, kdyz se cely den slunili na terasce, takze jsem prehodnotila plan a nechala se do Provesende, ktere je 5 km odsud, dovezt taxi. Lepsi cena se mi nepodarila ukecat, ale alespon me taxikar naucil par slov portugalsky. Tady se podle me otoci tak 10 turistu denne, je to misto, kde lisky davaji dobrou noc, ackoliv v minulosti to bylo centrum oblasti s nekolika tisici obyvateli vcetne slechty. Ma zvlastni atmosferu.

Rikala jsem si, co tady tak asi budu delat,  a tak jsem zkusila zajit do informaci pro turisty, kde mi dali mapku. Hned prvni misto, kam jsem se sla mrkout, me dostalo.

Jednalo se o ruinu panstvi, ze ktereho zbyly jen zdi, co jsou porostle krovinami. Jako trochu jsem se bala, ale do baraku jsem vlezla zazit trochu dark turismu.

Takovych panstvi, ktere poznate podle toho, ze maji nad vchodem erb, je tu hned jedenact a bohuzel nektere opravdu chatraji.

Ve vesnici je ale i z venku nenapadny kostelik z roku 1720. Ale byla jsem moc rada, ze jsem dovnitr vesla, mel totiz pomalovany tramovy strop. Na navsi je jeste barokni kasna z roku 1755 a par dalsich historickych domu. Fajn bylo take prochazet se mezi ulickama.

Pak uz jsem se vydala zpet do Pinhao cestou pres Sao Cristovao do Duoro a cesta to byla nadherna! Prochazela jsem mezi vinicemi, olivovniky, mandlovniky, potkala i fikovniky, broskvone a jablone.

No a ty vyhledy jak na udoli reky Duoro, tak ricky Pinhao! Jeste hul a pripadala bych si jako uplny poutnik. Cestou jsem nepotkala nikoho, pouze nakladaky s hrozny a lidmi, co se vraceli se sbirani. Cesta byla velmi strma a musela jsem uznat, ze pri aktualni kondici a ve vedru bych to nahoru asi nedala.

Po ture a zaslouzene sklence portskeho na rozlouceni s oblasti Duoro uz me pak cekala cesta vlakem do Coimbry stylove opet za nadherneho soumraku.

1 thought on “Jak jsem jako poutnik v oblasti Duoro zjistila, odkud ze to portske vlastne je.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *